Komunikační bloky

Odborníci velmi dobře vědí, že každý výrok v sobě nese více než jeden význam.

Jestliže například holčičce, která si stěžuje, že si s ní nechtějí kamarádky hrát nebo s ní dokonce už nekamarádí, poradíte: „Možná by ses měla k Natálce lépe chovat a třeba si pak s tebou bude hrát“, pak jí předáváte mnohem více než jen „obsah“ této rady. Holčička může „slyšet“ i některá nebo všechna následující sdělení: „Nepřijímáš, že to tak cítím a chceš, abych se změnila.“ „Nevěříš, že to dokážu vyřešit sama.“ „Myslíš si, že je to moje chyba.“ „Myslíš si, že nejsem tak chytrá jako ty.“ „Myslíš si, že dělám něco špatného nebo že něco dělám špatně.“ 

Nebo když dítě řekne: „Už mám tý školy plný zuby", a vy odpovíte slovy: „No jo, každý tím musí projít, však ty si s tím nějak poradíš“, může dítě zachytit tato vedlejší sdělení: „Moje pocity pro tebe nejsou důležité.“ „Když se takhle cítím, nepřijímáš mě.“ „Myslíš si, že problém není se školou, ale se mnou.“ „Nebereš mě vážně.“„Myslíš si, že je má kritika neoprávněná.“„Mám dojem, že ti je úplně jedno, jak se cítím.“

Když rodiče mluví k dítěti, pak velmi často říkají něco o něm. Právě proto má komunikace tak velký dopad na osobnost dítěte i na vztah mezi rodičem a dítětem.

Každé naše sdělení dítěti říká něco o tom, co si o něm myslíme. Postupně si tak dítě vytváří obraz o tom, jak rodič vnímá jeho osobnost. Řeč rodiče může být pro dítě a pro vztah mezi rodičem a dítětem konstruktivní nebo destruktivní.

Komunikovat tak, aby se nevytvářely komunikační bloky, je dovednost, kterou je třeba se naučit. Je nutné dozvědět se, jak se to dělá a natrénovat to. Ten, kdo se to naučí, je odměněn tím, že s ním okolí rádo mluví, protože necítí žádný odpor a tlak a naopak cítí přijetí. Ten, kdo to neumí, je o takovou komunikaci ochuzen a neustále dokola a dokola naráží na nepochopení svého okolí vůči sobě a opakovaně nechápe zase své okolí. Žije tak v zajetí permanentního vzájemného nepochopení a má opakující se problémy se svým okolím. Pouhé nepochopení v komunikaci je totiž příčinou většiny konflliktů a problémů.

Zde je 12 komunikačních bloků, které vznikají, když sdělení nesou některý z níže uvedených významů.


1. NAŘIZOVÁNÍ, PŘIKAZOVÁNÍ, KOMANDOVÁNÍ

Říkáme dítěti, aby něco udělalo, dáváme příkazy a rozkazy.

„Nezajímá mě, co dělají ostatní rodiče, ty budeš vyndávat nádobí z myčky!“ „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ „Teď se seber a běž si honem hrát s Karolínkou i Natálkou!“ „Přestaň fňukat!“


2. VAROVÁNÍ, NAPOMÍNÁNÍ, VYHROŽOVÁNÍ

Říkáme dítěti, jaké následky bude mít, když se zachová určitým způsobem.

„Jestli to uděláš, budeš litovat!“ „Ještě slovo a půjdeš za dveře!“ „Radši toho hned nech...“


3. NABÁDÁNÍ, MORALIZOVÁNÍ, DOMLOUVÁNÍ

Říkáme dítěti, co by mělo, nemělo, může, nemůže, musí dělat.

„Takhle by ses neměl chovat!“ „Tohle nemůžeš dělat...“ „Rodiče se musí poslouchat!“


4. UDĚLOVÁNÍ RAD, PŘEDKLÁDÁNÍ NÁVRHŮ A ŘEŠENÍ

Říkáme dítěti, jak má vyřešit problém, dáváme mu rady a návrhy, poskytujeme hotové odpovědi a řešení:

„Proč neřekneš Natálce a Karolínce, aby si přišly hrát k nám?“ „Tak pár let počkej a pak uvidíš, jak se s tou střední rozhodneš.“ „Myslím, že by sis o tom měl promluvit se svým učitelem.“ „Tak si najdi jiné kamarádky...“


5. KÁZÁNÍ, POUČOVÁNÍ, PŘEDKLÁDÁNÍ LOGICKÝCH ARGUMENTŮ

Pokoušíme se dítě ovlivnit předkládáním faktů, argumentů, logických závěrů, informací nebo vlastních názorů:

„Na střední školu budeš celý život vzpomínat. Jsou to nejhezčí léta života.“ „Děti se musí naučit, jak s ostatními vycházet.“ „Podívejme se spolu na to, jaké mají maturanti uplatnění.“ „Pokud se děti naučí doma pomáhat, vyrostou z nich zodpovědni dospělí.“ „Podívej se na to takhle: tvoje matka prostě potřebuje pomoct s nádobím.“ „Když jsem byla tak stará jako ty, dělala jsem dvojnásobek toho, co děláš ty.“


6. POSUZOVÁNÍ, KRITIZOVÁNÍ, NESOUHLAS, OBVIŇOVÁNÍ

Posuzujeme a hodnotíme dítě negativně:

„Přemýšlíš vůbec?!“ „Kolik je ti let?!“ „Tak to určitě není!“ „S tím absolutně nesouhlasím!“


7. POSUZOVÁNÍ, CHVÁLENÍ, SOUHLAS

Posuzujeme a hodnotíme dítě pozitivně, souhlasíme s ním:

„No, myslím, že jsi roztomilá holčička.“ „Ty to jistě zvládneš dobře.“ „Myslím, že máš pravdu.“ „Souhlasím s tebou.“


8. NADÁVÁNÍ, VÝSMĚCH, PONIŽOVÁNÍ

Dítě zesměšňujeme a ponižujeme, dáváme mu nálepku.

„Jsi rozmazlený fracek!“ „Podívejte se, co tu máme za chytrolína.“ „Chováte se jako zvěř!“ „Aha, máme tu asi miminko...“


9. VÝKLAD, ANALÝZA, DIAGNÓZA

Říkáme dítěti, jaké jsou příčiny a motivy jeho chování. Vysvětlujeme, proč udělalo to či ono. Sdělujeme, že už jsme ho v podstatě prohlédli a určili diagnózu.

„Prostě na Karolínku žárlíš.“ „Říkáš to jen proto, abys mě naštval.“ „Ve skutečnosti tomu sám nevěříš.“ „Vnímáš to tak, protože nemáš ve škole dobré výsledky.“


10.KONEJŠENÍ, LITOVÁNÍ, UTĚŠOVÁNÍ, PODPOROVÁNÍ

Chceme, aby se dítě cítilo lépe. Rozmlouváme mu jeho pocity, pokoušíme se špatné pocity zahnat, nepřipouštíme si jejich litenzitu.

„Uvidíš, že zítra už o ničem nebudeš ani vědět.“ „Tímhle si každý musí projít.“ „Nedělej si z toho hlavu, to nějak  dopadne.“ „Mohl bys být vynikající student. S tvým talentem...“ „To jsem si dřív taky myslel.“ „Já vím, škola je někdy dost otravná.“ „Ale normálně přece s dětmi vycházíš moc dobře.“


11. ZJIŠŤOVÁNÍ, DOTAZOVÁNÍ, VYSLÝCHÁNÍ

Pokoušíme se zjistit důvody, motivy, příčiny. Dohledáváme další potřebné informace k vyřešení problému.

„Jak dlouho se takhle cítíš?“ „Proč si myslíš, že školu nesnášíš?“ „Řekly ti někdy holky, proč si s tebou nechtějí hrát?“ „S kolika dětmi ses o domácích pracích bavil?“ „Kdo ti to nakukal?“ „Co budeš dělat, když přestaneš chodit do školy?“


12. ODSOUVÁNÍ TÉMATU, ROZPTYLOVÁNÍ, ZLEHČOVÁNÍ, ROZVESELOVÁNÍ

Pokoušíme se problém odsunout stranou, dítě rozptýlit, rozesmát. Snažíme se, aby dítě na problém zapomnělo, problém vytěsňujeme.

„Zapomeň na to.“ „U večeře se o takových věcech nebavme.“ „Ale jdi... Teď se budeme bavit o něčem příjemnějším.“ "A jak to jde na fotbale?“ „Vsadím se, že prezident neřeší tak složité problémy jako ty.“ „My jsme si tím taky prošli.“